Draci nepláčou

[Shakira]

Po nočním nebi tiše tančily hvězdy a Shakira jejich vystoupení se zalíbením pozorovala. Ocas měla stočený kolem skalky na útesu a svou tyrkysovou hlavu vztyčenou jen několik stop nad svýma předníma nohama. V jejích jasných velkých očích se zrcadlila noční obloha posetá miliony světýlky a na tváři se jí usadila jediná nenápadná slza. Shakira nikdy neplakala. Bylo to něco, co podle jejího názoru ke drakům zásadně nepatřilo. Její matka si v jeden čas dokonce kvůli tomu myslela, že s ní není něco v pořádku. To byla ještě čerstvě vylíhlé dráče a poranila si své levé křídlo o ostrý kámen, že se jí rázem zbarvilo na krvavě rudé. Ona však jen v ten den naštvaně mrskla ocasem a zavrčela směrem ke kameni, který se podle ní toho hrozného počinu dopustil. Tak jí to kdysi vyprávěla matka. Do dneška má v bláně na tom křídle jasně viditelnou bílou jizvu. Není na ni hrdá jako na pár menších jizviček, které se jí na těle vytvořily po soubojích s ostatními dráčaty i s divokými šelmami. Tuhle jizvu jí totiž nevytvořil žádný opravdový nepřítel. Každým dnem jí ta jizva byla trnem v oku, kterého se ne a ne zbavit...

Ani dnes v noci to Shakira v plánu neměla porušit a truchlit, ale té jediné slze se přece neubránila. Sama by to nahlas nepřiznala, ale plamen, který jí ještě nedávno v srdci jasně hořel, jakoby její otec navždy uhasil. Dobře si vzpomínala na to teplo, které ji zevnitř hřálo za mrazivých dnů a které ji i ve smutných chvílích dodávalo sílu a naději lepších časů. Byl to jako vnitřní hlas, který ji podporoval za každé příležitosti, i v době, kdy už žila sama a podporou jí nemohla být matka. Díky němu se cítila i osamotě šťastná a nikdy se neuchýlila k nečestnému souboji. Díky němu si naplno užívala každý lov a věděla, že každý vzdušný proud, který se jí opře do křídel ji posouvá dál.

Shakira si přála nechat ten oheň ve svém srdci znovu vzplanout, ale všechno má svůj čas a mladá dračice vycítila, že na okamžik, kdy se tomu tak stane, bude ještě muset nějakou dobu počkat. V její mysli se bez zábran proháněly temné stíny zármutku a nenávisti. Bylo potřeba jim znovu určit hranice, ale na to ještě připravená nebyla.

Hvězda za hvězdou tiše putovaly k západu, ale Shakiru už dávno hvězdy přestaly zajímat. Myšlenkami už byla daleko na cestě, tak proč ji dále odkládat, stejně nemohla spát. Slunce ještě nevyšlo, ale ona si už stihla protáhnout křídla před dlouhým letem. Nečekala, že se usadí hned na sousedním ostrově. Čerstvý mořský vzduch a vítr v křídlech jí udělá jen dobře. Třeba dokonce přijde na jiné myšlenky.

Drápy se jí při odrazu řádně zaryly do kamenité půdy na útesu a tak zde po ní zůstaly jasně viditelné otisky. To však Shakiru v této chvíli vůbec netrápilo, jen ať si ji zkusí někdo pronásledovat a může se těšit na rychlé setkání s jejími ostrými tesáky.

Dvěma mocnými máchnutími křídel se Shakira dostala desítky metrů nad hladinu moře. Letěla rychle, přímou čarou pryč z této pevniny, na severo-východ. Ač byla jinde tma, od hladiny moře i jejích šupin se odráželo tolik světla z dalekých hvězd i slunce, stále ještě schovaným za obzorem, že by viděla dost dobře i na špičku svého ocasu (kdyby však měla čas na to, aby se na něj mohla podívat). Musela mírně přivřít oči, kvůli větru, kterému se v tak vysoké rychlosti zkrátka nedá vyhnout. Jako válečná střela s jasným cílem se vzdalovala od místa, kde strávila svoje dětství a ani ji nenapadlo se ohlédnout. Tímto pro ni tahle etapa života končí.

Už nikdy se ji nikdo neopováží nazvat malým dráčetem...

[GanairaAdmin]

Wow!! Nepopsatelný pocit z tvého příběhu. Myslím si, že jsi pro ostatní nastavila dost vysokou laťku a jelikož to můžu zatím srovnat jen s tvým předchozím příběhem, máš odemě 560 drahokamů. Opravdu jsi to krásně napsala a nemám, co vytknout. Jsem opravdu ráda, že tu máme tak talentované draky. Těším se na další tvůj příběh

[Shakira]

Páni! Děkuji moc Ganairo. To je na mě až příliš chvály najednou...

[Sponsored content]